První rande s číšníkem

Chcete si článek přečíst?

Vypněte prosím blokování reklamy (reklamu už neblokuji), děkujeme.

Jak vypnout blokování reklamy?

Video návod zde: https://www.youtube.com/watch?v=GJScSjPyMb4

Nastrojila jsem se tak nějak decentně. Nikterak vyzývavě, leč ani ne nudně. A skoro půl hodiny před domluvenou schůzkou už přešlapovala nervózně po bytě. Za pět minut tři jsem se vydala na místo určení, jež se opět nacházelo pět minut od domu. Výhoda bydliště v centru. Přišla jsem první. Většinou se dostavím vždy první, nesnáším totiž opozdilce. Nicméně Petr přišel včas, čímž si získal další plusové body.

Zasedli jsme k nejvzdálenějšímu stolu, abychom mohli užívat největší soukromí, jaké jen zcela prosklená kavárna dovoluje. Na toaletách ovšem použili cihly. Díky bohu! Po celou dobu nesmělého začátku naší schůzky mě neopouštělo napětí v nohách. Bože, jak já byla nervózní. Za jediného spojence jsem v danou chvíli pokládala skleničku vína. Ať si dáme víno, ať si dáme víno, modlila jsem se v duchu. Smeč! Petr si objednal kafe. Nechtěla jsem vypadat jako notorik a čistě kvůli prvnímu dojmu učinila totéž. Konverzovali jsme zpočátku o všem možném. V nervózních stavech mi přijde jako fajn téma i nápojový lístek. Myslím, že jsem ho nadhodila.

Čas plynul. Káva ubývala a já se stále ještě silným napětím očekávala, co přijde po ní. Odchod, nebo pokračujeme? Konečně přišla úleva, když se mě Petr zeptal, zda si dáme víno. Ano, ano, ano, chtělo se mi křičet, ale se vším sebeovládáním jsem jen přikývla se slovy, proč ne. Jednak se konečně snad zbavím strnulosti a jednak ještě nechce jít domů.

Snad nejen vínem, ale i prodlužujícím se společně stráveným časem a poznáváním postupně mizely rozpaky. Již jsem nepotřebovala probírat nápojový lístek. Bavili jsme se o všem možném, plynule, příjemně, s těmi přirozenými a nekonečnými úsměvy na tváři, kterými jsme se ujišťovali o vzájemných sympatiích. Po třech skleničkách a probraných životech nastal čas k odchodu. Vznášela jsem se na tom svém oblíbeném obláčku. Nicméně i přes vinnou révu v žilách jsem prožívala nejistotu blížícího se loučení.

Petr mě doprovodil domů. Před vchodem se naplňoval scénář s přešlapováním a nesmyslným žvatláním, nicméně netrval dlouho jako jindy. Petr se najednou rozloučil, vlepil mi pusu na tvář a odcupital směr zastávku MHD. Nebo do práce za kolegy, aby se svěřil s nejnovějšími zážitky. Já se jen usmála a odkráčela vstříc domovu, kde veškeré obláčky rázem odpluly. Protože co udělá většina holek po rande, o které jim šlo? Začne přemýšlet. Pitvat. Psát scénáře, jichž se skutečnost nedotýká ani vzdáleně. I mě to čekalo. Celý večer jsem analyzovala veškeré jednání, konverzace a vytvářela východiska. Pusa na tvář mi dala zabrat nejvíce, nicméně nakonec jsem ji zhodnotila kladně. Jde-li o román Jane Austenové, nemůžeme se na sebe vrhnout a rozdat si to na první schůzce u popelnic. Nesmělý polibek jsem přijala jako adekvátní čin. Nemusel se mě přece dotknout vůbec. Objednával další vína. Povídali jsme si. A mimochodem, zaplatil!

Večer jsem nevydržela a napsala Petrovi ještě děkovnou SMS zprávu. Přišla zdvořilá odpověď, nikterak citově zabarvená, ale též nikterak odmítavá. Přesto jsem si řekla, že já už psát nebudu. Teď je řada na něm. Usínala jsem s nejistým očekáváním, ale i radostí z krásného odpoledne. Zpátky na svém milém obláčku.

Zpět na hlavní stranu blogu