Můj předsvatební deník

Hodný rybář

Postupem času a dospívání jsem se v otázce milostných vztahů zařadila do skupiny "hodný rybář". Možná vás zajímá, co si pod touto škatulkou představit. A pokud vás to nezajímá, nečtěte dál, protože to stejně prozradím. Jednoduše nahodíte udici, dříve či později za velice napínavého a zábavného čekání chytíte rybu, čtěte muže, a jakmile se z úlovku zaradujete, vrátíte ho zpátky do vody. Aby žil.

Každý svůj úlovek jsem opečovávala s nadějí, že ten "háček" třeba už nepůjde vyndat, nebo ho nebudu chtít vyndat. Nicméně hned poté, co ryba přestala protestovat a přilnula ke mně, jsem se lekla a háček neháček už byla ve vodě zpátky. A ne vždy mi za propuštění děkovala.

Stále nevím, proč se tak dělo, a případ od případu se odehrával stejně. Že bych se bála zodpovědnosti? Jelikož takovou kořist, kterou si rozhodnete ponechat, musíte opečovávat, starat se o ni, rozvíjet váš vztah, a tím pádem přicházíte o možnost dalšího rybaření. Nebo mě ovládl strach, že někde v tom přeplněném rybníce plave jiná ryba, lepší, větší, masitější? Fuj, dost fantazírování, vzdaluju se  metafoře. 

Neumím si ani teď po devětadvaceti letech (žena nemá prozrazovat věk, ale když už ho zná Facebook, přijde mi pošetilé hrát si na tajnůstkářku zde na blogu) vysvětlit své vnitřní myšlenkové pochody. Tedy myšlenky mého podvědomí, které toužilo mít partnera, ale potom řeklo dost. Mám velice, velice vybíravé podvědomí. Kolikrát jsem ho přemlouvala, zkoušela uplatit, prosila, škemrala, aby se už vzdalo a abychom si další rybičku nechali. Marně. A nemyslete si, vždycky jsem vylovila kvalitní kousek. Hezký, hodný, vtipný, milý, tolerantní, modré z nebe mně chtěl snášet, ale mému tvrdohlavému podvědomí se nic z toho nezdálo dobré a už odepínalo háček. Myslím si, že i Freud by s mým vnitřním já bojoval tak beznadějně, jako Quijote s větrnými mlýny.

S přibývajícími letokruhy jsem si zoufala. A zoufala si i moje rodina, potažmo maminka. Ta se totiž s některými kousky, jež jsem donesla až domů, spřátelila velice rychle.

Na základní škole, ihned po výměně Jaroslava Foglara za Lenku Lanczovou, jsem snila o chlapci, se kterým budu jezdit k vodě, líbat ho na zastávce MHD, před domem, za domem, který bude mít hodně přátel, s nimiž vytvoříme skvělou partu a zažijeme spoustu dobrodružství. Jenže jakmile jsem přestala milovat svého spolužáka ze třídy (zdravím Tě, Pavle), a to prosím trvalo od mých osmi let asi do čtrnácti, zakoukala jsem se do muže staršího a on, světe, div se, do mě. Mně odzvonil patnáctý rok a jemu bylo přes dvacet. Patrně ze mě cítil mou duševní vyzrálost, že ano, protože jinak nevím, čím jsem ho se svou tehdejší neupravenou vizáží doplněnou vytahaným tričkem UMBRO mohla uchvátit. Tak či onak, uchvátila. Nebyl to vážný vztah. Spíše platonický. Vídali jsme se často, jelikož nás pojil stejný koníček, a bylo nám dobře. Nicméně jakmile vyjádřil svou touhu, abychom spolu chodili oficiálně, rozblikala se mi v hlavě dnes už známá kontrolka, organismus zpanikařil a láska byla tatam. 

A tak se začala odehrávat má předlouhá etapa nenaplněných lásek, tužeb se zamilovat, hledání toho pravého, lámání srdcí, brečení do polštářů, zkrátka etapa neustálého rybaření a házení ryb zpět do vody. Ale nikdy jsem to nevzdávala, přestože tím pár rybích srdcí utrpělo. Vždycky jsem si říkala, že ta druhá půlka, kterou neodmítnu, někde na světě běhá a bavilo mě ji hledat. Nebyla to snadná cesta, ale o tom zas příště...