Nová ryba na obzoru aneb utíkej, Forreste, utíkej

Jako malá a pubescentní dívka jsem vyrůstala na Bravíčkách, Luneticích, Jaroslavu Foglarovi a následně Lence Lanczové. Determinována tímto okolím jsem snila, asi jako každé děvče, o zástupů chlapců, kteří by o mě usilovali. Dost dlouho jsem si ale připadala jako chlapec já sama. Nosila jsem kapsáče, peněženky s řetízky, kšiltovku dozadu a s kamarádkou z protějšího bytu jsme jezdily na skateboardu. Ježdění spočívalo v tom, že jsme chytly skate pod paži a korzovaly kolem baráku, dál jsme nemohly. Když nás nikdo neviděl, sedly jsme na prkno a odrážely se rukama. Ole! A i přes objevené mužství jsem milovala svého spolužáka Pavla a byla mu věrná. Dokonce i když byl čas na změnu a já musela ve třídě začít chodi s Vojtou, Danem nebo Honzou kvůli zdravé cirkulaci, stejně mé srdce toužilo po Pavlovi. Ach, to byla láska!

Chlapeckou éru u mě ukončil příchod Olsenek, dvojčat, jimiž jsem se toužila stát. Doposud znám nazpaměť Malé dohazovačky a velice  mě rmoutí, najdu-li dabing, který neodpovídá tomu správnému a mně známému. Dovjčata byla mým důležitým mezníkem při přechodu od testosteronu k estrogenu.  A stále je nosím v srdci, ovšem nesmím najít jejich aktuální podobu. Začala jsem si zesvětlovat vlasy, trhat obočí a používat řasenku. Ještě teď si pamatuji dívku z vedlejší třídy, jež na chodbě značně nahlas utrousila: "Jee, ty máš řasenku, hned vypadáš líp!" Inu, cítila jsem se vážně jako hvězda. Jen kdybych aspoň sundala to pánské tričko UMBRO! 

Na gymnázium jsem nastoupila jako dívka ztotožněná se svým pohlavím a konečně bez trička UMBRO. Najednou jsem byla skoro dospělá, jak nám s oblibou tvrdili učitelé a rodiče (ti jenom když něco potřebovali), a myslela jsem si, že dokážu všechno a že tady na střední škole najdu kluka svých snů, nebo aspoň kluka na střední škole, protože přece v Křiku studentů to tak bylo! Jenže mé podvědomí opět zasáhlo a já se zamilovala (platonicky upozorňuji) do našeho učitele. S ním jsem si prakticky vystačila celé čtyři roky. Krásné čtyři roky mé věrné lásky. Pravda, občas mě nějaký náhle se objevivší jinoch přivedl na scestí, leč stačila dvě rande, jedno sladké slovo z jeho úst, v horším případě zamilovaná básnička, já se osypala, nadala si za své šlápnutí vedle a dál se těšila do školní lavice na hodiny "mého milého". A nutno přiznat, že mi tento platonický vztah vydržel celé čtyři roky. Díky mé lásce k učiteli, již jsem chovala ve svém srdci, jsem se stala premiantem biologie, hrdě z ní odmaturovala a kdyby mi nepromluvily do duše mé drahé spolužačky, ještě nyní sedím v Suchdole na pražské zemědělské univerzitě, přestože mě to vždy táhlo k divadlu a českému jazyku. Ovšem na vesnici, kde nyní pobývám, by se mi ta zemědělka hodila víc než teorie divadla. Pozdě učitele, pardon bycha honit, že.

Avšak s končícím gymnáziem dostavila se přece jen malá změna a naděje na nový rozhled...

Jednoho jarního dne jsme zasedli s mamkou ke stolu v naší oblíbené restauraci, kam chodíme odedávna. Většina zaměstnanců, slovy dva, si mě pamatují ještě jako malého špunta, který se chlubil vysvědčením, za něž vždy obdržel božskou pizzu. Prakticky vzato jsme s máti vedly s místní pizzou poměr, letitý, trvalý, věrný. Nemohla jsem se dočkat, až ji ucítím, uvidím a ochutnám. Obrovské kolo tenkého těsta plně poseté pěti druhy sýrů. Jsem nanejvýš vděčná, že v naší republice děláme pizzu zcela jinak než kolegové Italové, u nichž si nemohu zvyknout na velice sporé zdobení. U sýrů nerazím heslo méně je více.

Ale toho dne, kdy jsme zasedly natěšené na obvyklé pizza porno, upoutalo mou pozornost ještě něco jiného. Přicházející číšník nám přinášel jídelní lístek. Něco nehrálo. My přece menu nedostáváme, protože všichni vědí, co přinést. Pizzu pěti sýrů a tramín červený s ledem. Vzhlédla jsem udiveně k obsluze a uviděla mladého neznámého muže s velice sympatickou tváří. Pěknou. Moc pěknou. Usmíval se na nás a já se taky usmívala. Dlouho. Dlouho. Ze strnulosti mě vytrhl matčin hlas, který káravou intonací doprovázenou ironickým podtónem sděloval, jak je možné, že dotyčný ještě nezná naši objednávku. "Jsem nový," odpověděl klidně hezoun, "ale jsem si naprosto jistý, že si vás budu příště pamatovat." S nepřehlédnutelným zarděním jsem hlasem vyšším, než bylo třeba, vykoktala naši objednávku a nenápadně se snažila nakopnout matčinu židli. Číšník nám věnoval další z jeho zářivých úsměvů, zapsal vše na lístek a odpochodoval zjistit ke kolegům, co to tam sedí za ženský. Určitě ho to zajímalo.

Od toho dne jsem měla brouka v hlavě. Velice často se mi vybavovala ta milá tvářička muže po dlouhé době vyššího, než jsem já. Kdo by řekl, jaký problém nadělají sto sedmdesát tři centimetry. Do cesty mi většinou přicházeli muži menší nebo stejně velcí jako já. Asi se scvrkávali. Tenhle ne. Byl vysoký, vzhledný, s širšími rameny, upravený, ale nikoli chodící reklama na drogerii. Tak akorát. Od toho dne jsem snila o další návštěvě pizzerie a kula, s kým se tam co nejdříve vydám. Vzhledem k tomu, že jsme já a mé dvě nejlepší kamarádky dodržovaly víkendy poctivě a úporně se snažily, ať se mládí vydovádí, netrvalo vymýšlení dlouho. Nastal pátek a veliké přípravy na můj počínající stalking, či lépe řečeno rybaření. Rozhodla jsem se být neodolatelná. Po dlouhých mycích procedurách, vrstevní toho času ještě poctivého množství make-upu a snaze vytvořit si ze zplihlých jemných vlasů bohatý hustý účes jsem na sebe hodila úzké černé džíny, bílou košili, černou vestu a vše obohatila černobílou kostkovanou vázankou. S jakžtakž nabitým sebevědomím jsem počkala na svůj dívčí doprovod a se šimráním v žaludku jsme vyrazily zdolat Matterhorn. Nebo alespoň jeho základní tábor, prozatím.