Jak jsem učinila životní rozhodnutí

Inu, letos v červnu tomu byl rok, kdy jsem se stala vesnickou žínkou. Dlouho jsem svému drahému dávala jasně najevo, že mě k němu do vsi nedostane. Jak bych se totiž někdo jako já, kdo holduje divadlům, společnosti, restauracím a občas obchodům, mohl přestěhovat do míst, kde se za sociální pojítko dá považovat pouze dům zvaný hospoda a zastávka autobusové dopravy? Absurdní představa.

Drahého můj záporný přístup vždy ranil. Byl to jediný důvod, kvůli němuž mezi námi docházelo k výměně názorů. Občas výměně názorů po italsku. Slzy tekly na obou stranách. On nechtěl hypotéku, já život na místě, kde chcípl pes. V hlavě mě strašilo soužití s jeho rodiči, od kterého většina lidí zrazovala, nemožnost kulturního vyžití a tedy odevzdání mé novinářské akreditace a postupné zakrňování, v neposlední řadě potom nenalezení zaměstnání v přilehlém městečku, pod něhož víska spadá. Jedná se sice o kulturní město, ale divadlo, tedy můj vystudovaný obor, v něm ještě nepostavili. Snad kromě obrovské zahrady jsem neviděla jediné pozitivum, které by mi  mohlo pomoci k tak významné životní změně.

Velice jsem si přála, aby se mi začalo na onu vesnici chtít.  Prosila jsem všechny svaté, ať mi pomůžou se změnou názoru. Zkoušela jsem ze svých strachů vytvářet pozitivní východiska, protože jsem si nedovedla představit, že bychom se kvůli stěhování s drahým rozešli. Vždyť byl první, jehož jsem neposlala do háje! Snažila jsem se přijít na to, kam bych vlastně chtěla jít. A jediné město, které miluju, kde miluju divadlo a celé okolí, jsou České Budějovice. Jenomže jsme se nacházeli tuze daleko a lásku k jihu, jež překoná i sedmero hor, řek a čtyřicet let dluhů, jsme nesdíleli oba.

Zázračné osvícení

Jak čas plynul, rozmlouvali jsme zase jednou u piva s přítelem o našich aktuálních snech. Oba jsme již cítili nechuť k práci, kterou jsme dělali, a ani žití v aktuálním městě nás nijak nenaplňovalo. A oba jsme v představách utíkali do hor, do kopců a vyprávěli si o chalupě, kde bychom žili, lesích, jež by nás obklopovaly, a takto jsme vydrželi hovořit, dokud v nás nezmizely tři orosené škopky. Po dalším čase, kdy jsem opět myšlenkami levitovala v horách a pozorovala nádherně zařízenou kuchyň naší vyfabulované chalupy, mi přišlo jakési vnuknutí. Kdesi se ozvalo: "Holka jedna, sníš tady o životě mimo civilizaci, o chalupě v horách, na kterou si budeš muset vzít hypotéku a kde nebudeš mít žádnou obživu, tak proč doprčic nechceš na vesnici do hotového baráku, který si místo hypotéky budeš moct zařídit k obrazu svému a kde spíš narazíš na práci než v horách." Zůstala jsem chvíli překvapeně zírat a najednou mi to došlo. Ten hlas má pravdu. Zkusila jsem si představit konkrétní vesničku, konkrétní dům, rodiče, zahradu, zastávku, onu obávanou zemi nikoho a najednou jsem necítila tu sžírající a náš vztah ohrožující úzkost. Zalila mě podivná úleva a mysl dokonce otevřela vrátka imaginaci. V žilách se mi rozproudil příjemný pocit z možnosti zařizování domu, byť malého, z možnosti vyjít ven na zahradu, na dvorek, vypustit psa, kdykoli si zamanu, hřejivé zdání nového nepoznaného. Obava z nalezení adekvátního zaměstnání setrvávala, ale i té jsem se rozhodla postavit.

V prosinci roku 2016, tuším na Mikuláše, když jsme pro změnu seděli s drahým v mé oblíbené restauraci a holdovali pivu a naloženému hermelínu, jsem mu přednesla své nedávné prozření. Mluvila jsem opatrně a velice vážně zdůrazňovala, že jde možná jen o dočasné pomatení smyslů a ať se na výsledek ještě raději neupíná. Nicméně jakmile jsem domluvila, příteli málem údivem zaskočilo právě žvýkané sousto. Jeho ústa se úsměvem rozšířila do rozměrů, které jsem dosud nepoznala, popadl mě za ruku a vlepil obří polibek, načež zvedl mobilní telefon a rezolutně ohlásil své mamince, že se budeme stěhovat domů. Já v tu chvíli spatřila mou prosbu o zachování chladné hlavy, kterak se mi divoce vysmívá někde u stropu a mizí v dál i s mými budějckými sny.  A tak to všechno začalo...