Klofla jsem ho! Pomooc!

Zdravím vás, kolegové pisálci a čtenáři, 

věřím, že všechny zajímá, jak pokračovalo mé sžívání s vesnicí a novým domem, ale nyní jsem měla potřebu sdělit vám další kapitolu mého předsvatebního deníku. Kéž by se našel někdo stejně nevyrovnaný! Přeji příjemné čtení a krásné podzimní dny!!! 

A tak dny plynuly a my s číšníkem měli další rande. Tentokrát mě již neskličovala taková nervozita jako před prvním setkáním. Dokonce mohu říct, že jsem se těšila. Velice mi imponoval fakt, že měl Petr naplánováno, kam půjdeme. Místo setkání se skvělo zhruba padesát metrů dál od toho posledního. Co říct, maloměsto. Už jsme se ani jeden tolik nesnažili vytvářet klamavé první dojmy a rovnou jsme se vrhli na víno. Střídali jsme nejrůznější témata hovoru a čas příjemně plynul. Užívala jsem si vzrušení, které se objevilo vždy, když jsme se vzájemně mohli dotknout rukama, ale nedotkli. Menší vzrušení následovalo, když jsem Petra omylem několikrát kopla pod stolem. Při třetím úderu snad mohl přikládat mým atakům jistý záměr, ovšem pokud tak činil, mýlil se. Stůl byl úzký a mé nohy dlouhé, toť vše.

Pokud jste četli můj první článek Hodný rybář, v němž přiznávám svou neschopnost se zamilovat, potom se možná dovtípíte, jaké myšlenky mi vrtaly hlavou. Vzhledem k tomu, že šlo o začátek "vztahu", jak už tomu bývá, svět se zdál růžovější víc než prasátko Pepa na Ibalginu. Představovala jsem si, zda mě dnes zase líbne na tvář, nebo se poháněn libidem odváží k puse na pusu, popřípadě vzetí za ruku, a dokonce jsem si dovolila uvažovat o další schůzce. Naplňovala mě myšlenka zajít si do kina na nějaký pěkný film a ohmatávat se rukama ve tmě, nebo si zajet někam na výlet? Nechávala jsem se unášet různými idejemi. Petr však najednou vyřkl něco, co jsem skutečně nečekala. Patrně příjemně zaslepen naší listopadovou romancí se rozhodl plánovat Silvestra. Nabídl mi, zda bych s ním nechtěla jet na chatu. Tak dna tři dny. Jen my dva. Prý bychom se usídlili u krbu, navařili bychom si jídlo a popíjeli víno. Já ovšem viděla spoustu dalších věcí, které bychom jistě provozovali. A ač nejsem frigidní feministka, vzhledem k nízké četnosti mých vztahů mě vždy polévalo horko, přepadala nervozita a nízké sebevědomí při představě několikadenního smilnění s mužem, o nějž mám zájem, ale jsme na začátku. Zní to tak paradoxně. Ale ano, jistota v kramflecích se v těchto chvílích vytrácela. Můj mozek se patrně naprogramoval na ambulantní vztahy, tedy po zákroku domů. A potom jsem si samozřejmě uvědomovala, že už nebudu mít svou svobodu. Viděla jsem jen chatu, v níž jsem zavřená s mužem, který mě chce patrně ohnout všude možně, budeme spolu od rána do večera a co moji kamarádi? A maminka? (chacha) Samanta by ze mě neměla radost. Vždy v takových chvílích na mě padla úzkost a já chtěla utéct ke svým zvyklostem. Tedy ke svým přátelům, s nimiž nemám závazky, mohu se rozhodovat podle sebe a snít o nějakém muži, kterého bych po třech dnech poslala do háje, protože ho ve skutečnosti nechci.  

Má čerstvě nabytá rovnohováha se začala pomalu vytrácet. Samozřejmě jsem mu neřekla své obavy, to jsem v té době já hloupá ještě neuměla. Kývala jsem vesele hlavou, předstírala nadšení z předložené nabídky a v duchu procházela obchody se spodním prádlem. Patrně ho nenadchne můj komplet s motivy Walta Disneyho. 

Po druhé nebo třetí lahvi vína jsme se zvedli k odchodu. Petr mě opět doprovodil k nedalekému domovu a ano, políbili jsme se jako velcí lidé. Zaslepena vyděšením ze Silvestra jsem ani nestihla nervozitu z loučení. Zkrátka se to stalo. Patrně jsme spolu chodili. Vše perfektně vycházelo. Měla jsem kluka! Líbila jsem se mu. Počítal se mnou do budoucna. Nemohla jsem si u něj na nic stěžovat. Byl krásný, chytrý, vtipný a pozorný. Měl o mě zájem. SAKRA !!!