Výprava za tím pravým - podruhé

Toho večera mi bouřily hormony podstatně více než jindy.

Mysl se vznášela na obláčku a já neutěšitelně toužila navázat hlubší kontakt s krásným číšníkem. Spolužačky se bavily mou roztěkaností a vzhledem k tomu, že vše vnímaly nezaujatě, při následujícím doručení objednávky navrhly číšníkovi tykání. V tu chvíli jsem naprosto zkoprněla a najednou mi došlo, proč objednaly panáka navíc. Nesměle jsem pohlédla na svůj objekt touhy a čekala na reakci, jež mě napůl zklamala a napůl potěšila. "Holky, moc rád si s vámi potykám, ale dneska řídím, tak nemůžu pít. Ale přijďte zítra a já pojedu busem." Při posledních slovech hleděl na mě, což se zdálo všeříkající, že, nicméně pro jistotu jsem se ještě dospěle ujistila slovy: "Ale určitě, jo?" Zasmál se, pokýval hlavou na znamení souhlasu a odpochodoval za prací. Já málem sjela pod stůl a pro uklidnění do sebe hrkla panáka původně určeného pro číšníka. Tep se mi značně zvýšil a holky se přirozeně bavily mými rozpaky. Nastala asi hodina interpretací a návrhů, jak to asi myslel. Chtěla jsem pouze slyšet význam, že kdyby mohl, nejen že si dá panáka, potyká si s námi, ale patrně se už budeme muchlovat ve sklepním kumbále a vyznávat si hluboké city.

Následně mě holky vyděsily sdělením, že druhý den už mě doprovodit nemohou. Proč by se nemohlo pařit v neděli večer, škola nás nečekala! Vyděšeně jsem začala přemýšlet, s kým do pizzerie vyrazím. Byla jsem odhodlaná přemluvit kohokoli bez ohledu na sympatie či přátelství, jen když tuto příležitost nepropásnu. Jaké štěstí, když přišla souhlasná, ba přímo nadšená SMS zpráva od mé sestry, že mě ráda doprovodí, pokud si dáme pizzu a víno. Hned poté, co jsem z nohy odstranila kámen, který mi spadl ze srdce, jsem ji ujistila, že takovou oběť ráda podstoupím.

Toho večera jsem opustila své souputnice nezvykle brzy. Přirozeně jsem se nemohla dočkat neděle, od jejíhož rána se má roztěkanost zvyšovala s každou uplynulou minutou. Těžko se mi absolvovala jinak vždy příjemná návštěva u babičky. Hodnota mé interakce se pohybovala velice nízko, ale nedalo se nic dělat. V pět hodin odpoledne jsem nasedla na autobus a mašírovala domů připravit se na velkou chvíli s mým vyvoleným. Po šesté už jsme si to se sestrou štrádovaly do pizzerie, mého druhého domova. S každým krokem u mě narůstala sžíravá nervozita a těšila jsem se, až ji snížím několika doušky tramínu červeného. Představovala jsem si, jak se celá akce uskuteční. Mám jít hned na bar a objednat panáky, nebo přijde s panákem on? Co když si dělal srandu? Co když do práce nakonec vůbec nešel? Otázek co když se nabízelo nespočet. Štěstí že cesta od domu do pizzerie trvá asi pět minut, takže jsem neměla tolik prostoru pro další vymýšlení.

Po příchodu do prakticky prázdného podniku (mnoho lidí skutečně v neděli nepotřebuje pizzu a víno a patrně taky nehledá manžela) jsme se usadily k oblíbenému stolu blízko baru. Číšník, jak nás zřel, popadl nepotřebné jídelní lístky a s úsměvem, jenž mi podlamoval kolena, si to namířil rovnou k nám. Okamžitě ze mě vypadla věta: "Tak jsme tady, jak jsme se domluvili!" Pikolík přitakal, že je to v pořádku a převzal objednávku. Čekala jsem, zda s naším vínem přinese i "tykací" panáky, leč nestalo se tak. Opět jsem pocítila nejistotu, která se mě držela, dokud jsme nesnědly výbornou pizzu. A nevypily další skleničku vína. Následně, patrně vlivem narůstajícího adrenalinu, jsem vyskočila od stolu, přistoupila hrdě k baru vedle krasavce a s předstíranou jistotou v hlase řekla: "Tak si připijeme na to tykání, ne?" Po číšníkově kladné odpovědi, kdy dokonce objednal dva panáky, se mi u úst vydralo úlevné povzdechnutí a mé do té doby nepřirozeně našponované nohy dostaly pohov. Po přípitku a vzájemném představení jsme zůstali trochu nejistě stát a koukali na sebe nevědouce co dál. Štěstí že vše pozoroval místní kuchař, jenž neotálel, uzmul kus papíru, na který cosi načmáral, vložil mi papír do ruky a ukončil naše rozpaky slovy: "Prosím tě, tady máš Petrovo číslo a koukejte si domluvit rande!"

Úsměv na Petrově (tak se číšník jmenoval) tváři značil, že souhlasí. Poslušně jsem tedy přikývla a odcupitala rozevlátě zpět ke stolu, odkud vše se smíchem pozorovala má sestra. Poseděly jsme ještě chvíli a raději odešly domů.

Toho večera jsem ulehala šťastná. V hlavě mi bublala spousta myšlenek a úvah, jak a kdy se mám Petrovi ozvat, ale cítila jsem, že se mi přání plní. Brněly mi ruce i nohy, v břiše šimralo, nicméně to vše jsem si užívala, protože se objevila naděje na tolik vytoužené sblížení s nádherným číšníkem Petrem.

Kdybych se jen mohla na své pocity spolehnout...