A tak jsme budovali. Nový domov, nový začátek. (Jak vám zní sousloví - nový začátek? Několikrát jsem se ho snažila vyvarovat, leč stále mi jde po prsty. Začátek už přeci nemusí být nový, nespa? ) 

Těch pár měsíců od mého rozhodnutí vyměnit město za venkov uběhlo jako voda. Již dávno nezajímavá práce v bance se s blížícím se odchodem stávala snesitelnější. Co mě však skutečně nenaplňovalo, bylo stěhování a dávání pronájmu do původního stavu, nicméně to už k takové věci patří. Vše

Inu, letos v červnu tomu byl rok, kdy jsem se stala vesnickou žínkou. Dlouho jsem svému drahému dávala jasně najevo, že mě k němu do vsi nedostane. Jak bych se totiž někdo jako já, kdo holduje divadlům, společnosti, restauracím a občas obchodům, mohl přestěhovat do míst, kde se za sociální

Životu na vesnici jsem jako kladnou věc přisuzovala absenci MHD. Ploužení zacpaným městem v přeplněných autobusech a trolejbusech mě znavovalo, proto jsem se snažila chodit pěšky a jezdit na kole. Nicméně nyní bydlíme šest kilometrů od civilizace a dělíme se s chotěm o jeden vůz, občas tedy musím využít

Ano, máte pravdu, k mému životu na vesnici patří i Ordinace v růžové zahradě, nekonečný seriál, jenž překoná i apokalypsu. Za paradox považuju fakt, že na Ordinaci jsem do určité doby vůbec nekoukala. Rozhodně ne sama. Věnovala jsem jí pozornost - myslím tím, že jsem se ocitla u televize v jejím vysílacím