Hanicezvesnice | Sbohem, město, vítej, Ordinace v růžové zahradě

Ano, máte pravdu, k mému životu na vesnici patří i Ordinace v růžové zahradě, nekonečný seriál, jenž překoná i apokalypsu. Za paradox považuju fakt, že na Ordinaci jsem do určité doby vůbec nekoukala. Rozhodně ne sama. Věnovala jsem jí pozornost - myslím tím, že jsem se ocitla u televize v jejím vysílacím čase - kdykoli jsem spala u mamky, která bez ní nemůže být. Trefa! Jeden konzument prozrazen. A když jsem ji zhlédla - stále tím myslím, že jsem se ocitla u televize v jejím vysílacím čase -  nepřiznala jsem to nikomu. Zde si dovolím podotknout, že většina lidí, s nimiž jsem se setkala a probořila komunikační hráz s názvem Ordinace, mne před svým sdělením, týkajícím se zmíněného seriálu, ujišťovala (a ujišťuje), že na daný fenomén vůbec nekouká. Poté vždy následoval (a následuje) dlouhý výčet a komparace všech události, jež se odehrály v posledním díle. Zajímavé!  

Stále jsem nemohla pochopit nevídaný nárůst sledovanosti, kterého se Ordinaci dostává. Ano, zpočátku lidé objevovali něco nového. Příjemné prostředí gynekologické ordinace, kde svou lékařskou práci zastávali ještě příjemnější lékaři. Své životní hádanky klasicky rozplétali postupně, nenápadně a mnohdy velice překvapivě. Ale stále se střídalo několik málo linií a většinou vše končilo smírem a láskou. Lékaři z "Růžovky" se snažili vždy najít řešení. (Co si pamatuju. Máte pravdu, přiznávám, v začátcích jsem odebírala Ordinaci v Růžové zahradě téměř pravidelně. Ovšem čistě z toho důvodu, že jsem byla nezletilá, bydlela s maminkou, a proto jsem se ocitla téměř pravidelně u televize v jejím vysílacím čase. Jiné důvody v tom nehledejte.) Zkrátka název růžová zahrada jaksi splňoval svůj účel. Dalo by se říci, že návštěva gynekologie přestávala být zdrcující hrozbou. Naopak bych řekla, že leckterá Ordinací posedlá žena s napětím doufala, zda se za dveřmi té její ordinace objeví mírumilovný doktor Špaček s doktorkou Petrovou. Přiznejte se, kdo jste nedoufal??  

A jak léta plynula, Ordinace nekončila a chytala novou mízu. Kdo ví, byl-li to primární záměr. Počet dílů narůstal a bylo potřeba nasadit další postavy. Přece jen po sexuální a vztahové stránce se už z původních vystřídal každý s každým, koho to již nebavilo, ten nechal svou postavu onemocnět rakovinou a zemřít nebo praštit kamenem do hlavy a zemřít. Chudák Čestmír! Po smrti Gity ještě netušil, že se skon manželek stane jeho poznávacím znamením a scénáristům berličkou znamenající ustupující fantazii. Ovšem konzumenti jásali. Byli fascinováni a potřebovali víc. Houšť, jen houšť!  A tak se tvořilo, natáčelo, vymýšlelo, až se z Ordinace v růžové zahradě stal nekonečný seriál obohacující (tady si domyslete uvozovky) lidskou duši a konto nejednoho herce (myslím, že za chvíli dojde řada i na nás smrtelníky, jupí!).  

Ať je však "Růžovka" jakkoli poutavá a fascinující, má i svou velice zápornou stránku. Hádáte správně, jsou to letní prázdniny. Viděla jsem na své matce, jak trpěla s posledním červnovým dílem. Teď už ji většinou nevidím, ale kvůli (ano kvůli!) mobilnímu telefonu vždy slyším její nářky. Bůh žehnej internetu (a tomu, kdo ji s ním naučí), že si může pouštět staré díly až do zblbnutí, ještě většího. Mohu však jen tvrdit, že mamka tvoří zástupce masy. Jsem si jistá, že se takto nechová jen ona. Nene. A pokud tvrdíte, že vy to neděláte, nevěřím vám. Sama jsem vždy trpěla u končící série Gilmorových děvčat, ale o tom jindy.  

Stále jsem přemýšlela, čím Ordinace tolik vábí a hlavně upoutává. Hlavní linie toho času byla vztahová. Tedy střídání vztahů všech postav, jak už jsem výše nakousla. Zpočátku mladí s mladými, staří se starými, cizí s cizími, a když už se vyčerpaly postavy i scénáristé, začalo míšení mladí se starými, známí se známými a rodina nerodina, hup na krávu, už je tele! No fuj! Postupně se však scénáristé patrně usnesli, že míšení postav a zabíjení Čestmírových manželek spadá do rutinní fáze, a nasadili vyšší kalibr, tedy linii kriminální! Bravo! Jak nápadité pro dnešní dobu, kdy v televizi sledujeme pouze prostředí lékařské, kriminální a kulinářské. Poslední z nich se zatím v Ordinaci postrádáme, ale chce to čas, chce to čas!  

Ordinaci v růžové zahradě řadím k těm seriálům, na které se člověk kouká pouze s někým, když se zrovna ocitne u televize v jejich vysílacím čase. Dělo se to u maminky a děje se to i teď s manželem. Když jsme se přestěhovali do manželova rodného domu k jeho rodině a neměli ještě zařízenou naši část bydlení, trávila jsem večery s mou milou tchýní a švagrem u televize v jejich kuchyni. Při společném sledování různých programů (některé jsem ještě osahané neměla, protože jinak na televizi nekoukám - ha, a je to tu zas!) jsem zjistila, že největší zábavu a příležitost ke glosování nám nabízí právě Ordinace. Po dokončení rekonstrukce jsem již nemusela navštěvovat spodní kuchyň, protože televize funguje i nám. Musím se opakovat, já na ni nekoukám. Ovšem chyběla mi ta legrace a navíc, jsem najednou neměla přehled, co je za den. Ordinace mi vždycky pomůže rozlišit, zda je úterý nebo čtvrtek. Další plus! Rozhodla jsem se tedy udělat si z úterků a čtvrtků soukromý rituál, večer strávený s lahví vína u Ordinace v růžové zahradě (ale toto přiznání je čistě mezi námi, prosím o diskrétnost!). Kromě zmíněného vtipného glosování a uzavírání sázek, co se stane (protože jednání všech je táááák nepředvídatelné), jsem zjistila, že se začínám zaobírat i psychologií postav a jejich motivy jednání. Čistě z toho důvodu, že nikdy nechápu, proč dělají, co dělají. A že občas konají k uzoufání nepochopitelně a mimo mísu. Upadám potom do deprese a mívám chuť na scénáristy vlítnout a dožadovat se vysvětlení, na které mám jako věrný divák právo. Hned jak se přestanu stydět, budu pokračovat. 

. 

. 

.

Ano, i rozčílení patří k úternímu a čtvrtečnímu rituálu. A přestože si vždy po tom rozčílení uvědomím, že mi Ordinace za nervy nestojí, přijde její čas a už otvíráme lahev a očekáváme, co se zase naprosto neopodstatněně a čistě účelně stane.  

Kdyby má slova četl někdo z tvůrců, tleskal by radostí a ukazoval na mě dlouhý nos, protože tohle přesně oni chtějí. Za použití extrémů aktivizovat divákovu mysl. Něco jako odporná reklama na kýchací vagínu. Taky ji nemůžu vystát a nutí mě k reakci, byť negativní. Jediný rozdíl, že na tu reklamu nekoukám. (Pardon, upřesním to, ona nekýchá, trápí ji jiný moribundus, ale dejte tomu čas a bude i kýchat.) 

Abych tento stručný úvod uzavřela. Já se nevzdám. Beru své večery u Ordinace jako bystření mozku, postřehů a své úvahy si už nebudu brblat pod vousy, nýbrž je vždy vychrlím na vás. Mám jich dost, nebojte se! 

Inu, holt už jsem na vesnici, která v tuto dobu z velké části spí. Venku ještě kdáká pár sousedovic slepic, ale i ty brzy zalehnout. Mohla bych si číst knížku, mám jich tu mnoho, taky se musím učit text do divadla, leč je čtvrtek a ... Chápete.