Životu na vesnici jsem jako kladnou věc přisuzovala absenci MHD. Ploužení zacpaným městem v přeplněných autobusech a trolejbusech mě znavovalo, proto jsem se snažila chodit pěšky a jezdit na kole. Nicméně nyní bydlíme šest kilometrů od civilizace a dělíme se s chotěm o jeden vůz, občas tedy musím využít linkový spoj. Nevadí, cestovní autobusy mi byly vždy sympatické. Sympatičtější než vlaky. Může si k vám totiž přisednout maximálně jeden člověk, a když máte štěstí a lidí cestuje pomálu, sedíte sami. Nikdo vás nefotí, když usnete a hlava vám bimbá ze strany na stranu nejlépe za doprovodu tichého odkapávání pružných slin. Můžete si v klidu sníst svačinu, aniž byste byli na odiv spolucestujícím, kteří si tichými pohledy měří vaše způsoby žvýkání, mlaskání a drobení.
Zprvu jsem si tedy občasné dojíždění z vísky do městečka prostřednictvím veřejné dopravy užívala. Šest krátkých minut jsem věnovala kochání krajinou nebo četbě. Když jsem konečně nastoupila do zaměstnání, stalo se využití autobusů nezbytností. A to hlavně cestou z práce domů, jelikož do práce jezdíme společně s mužem. Já vzhledem k polovičnímu úvazku odcházím o dobré čtyři hodiny dříve, pročež cítím povinnost nechat mu vůz a svěřit se linkové dopravě. Vždyť ji mám ráda, proč toho nevyužít.
Jenže již při prvních pár cestách domů jsem nabyla nemilé zjištění. Loňské cestování, kdy jsem si rochnila s knihou v ruce, se totiž odehrávalo v létě, tedy v době prázdnin. Zastávka na autobusovém nádraží tou dobou zela prázdnotou. Objevilo se vždy nanejvýš pár zbloudilých duší, které se vydaly do městečka za návštěvami, výlety nebo nákupy a poté potřebovaly zpět do svých domovů. S úsměvem na rtech jsem tedy přešlapovala po nástupišti a vzhledem ke skromnému množství spolucestujících udržovala dostatečné rozestupy. Naprosto totiž nesnáším narušení své intimní bubliny. Nástup do zaměstnání a s ním spojená pravidelná nutnost využití veřejné dopravy se však odehrávala uprostřed školního roku. A začalo mé psychické zlo. Tam tam se poděla autobusová euforie. Prázdné nástupiště se naplnilo před-produktivními a post-produktivními cestujícími a realita se ukázala v plné síle.
Vyrazila jsem si tenkrát na svůj polední spoj s dostatečným předstihem, jelikož jsem ještě nevěděla, jaký čas mi zabere pěší chůze z práce na nádraží. Nástupiště neobývala jediná duše. Já se tedy postavila k ceduli označující číslo zastávky a rozhodla se trávit zbylý čas koukáním do neurčita. Po nějaké době se objevil starší pán nesoucí dvě plné nákupní tašky. Usmála jsem se na něj v domnění, že se zařadí vlevo vedle mě a začneme tvořit frontu lemující nástupiště číslo šest. Muž mě však obešel a asertivně se vecpal do úzkého prostoru, který zbyl mezi mnou a cedulí. S nevěřícným pohledem jsem ustoupila kousek stranou, aby se mohl lépe připravit na potenciální místo nástupu. Fyzický kontakt netřeba. Po dalším čase se objevila starší paní. V jedné ruce třímala též plnou tašku a v druhé francouzskou berli. Doufala jsem alespoň v její rozum. Nicméně ani ona neprojevila zájem o logický zástup, a raději se nalepila na onoho pána. Postupně se na zastávce vrstvilo stále více lidí důchodového vzhledu a každý z nich se snažil více či méně nápadným způsobem vměstnat na místo, kde se pravděpodobně objeví nástupní dveře autobusu, čímž vytvářeli houf zasahující do zastávky vedlejší. A já, první přítomná, se paradoxně od místa nástupu vzdalovala.
Dychtivost starších občanů s jakou toužili po prvenství v nástupu do permanentně poloprázdného autobusu, mě fascinovala. Nicméně v duchu jsem si řekla, kdo ví, jaká budeš v jejich letech sama, a raději jsem zvětšila prostor mezi nimi a mnou. Sice na posledním místě, ale v bezpečí. S blížícím se příjezdem autobusu se však začali rojit lidé další, tentokrát vzhledu pubescentního a adolescentního. Nicméně ani oni neprojevili sebemenší špetku slušného vychování a zájmu tvořit frontu. Rázným krokem mě obcházeli a připojovali se ke smečce nastartovaných seniorů. A má možnost nástupu do autobusu se vzdalovala i se snem o úhledné frontě.
Až najednou se přiřítila čtveřice mladých dívek a, světe, div se, zařadily se za mě. Mé srdce se v tu chvíli zatetelilo blahem, na tváři se rozlil radostný úsměv a v duchu jsem zajásala, že lidstvo ještě není zcela ztraceno. Jakmile se však ozval motor přijíždějícího autobusu, dívky vytasily své studentské průkazy, vystrčily hlavy dopředu a rázným krokem se vydaly vstříc horoucímu davu, který se počal vzájemně postrkovat ještě víc. Vypadali jako pogující dav na hudebním fesťáku. V tu chvíli mi zamrznul hřejivý úsměv, ozvala se neznámá část mé jinak pacifistické dušičky a já se přistihla, kterak před startující čtveřici tasím své dlouhé paraple se slovy: "Dámy, nepředbíhejte, tady je fronta." Okamžitě se mi po tváři rozlil ruměnec, žaludek se sevřel a s napětím jsem očekávala, která z dívek mě udeří nebo alespoň pošle na ono místo první. Nic takového se však nekonalo. Mladé studentky byly překvapené patrně stejně jako já a raději se zařadily zpět za mě. Konečně jsem nebyla poslední. Z rekapitulace mého jednání a počínající představy, že snad začínám dospívat a nabírat autoritu, mě vytrhlo až podezřelé ticho ozývající se zpoza mých zad. Když jsem se letmo otočila za sebe, zjistila jsem, že milé dívky rozhodně nezpytují svědomí za svůj nepříliš uvědomělý čin předbíhání, nýbrž mě vesele drbou prostřednictvím mobilních telefonů. Bůh žehnej neomezeným SMS zprávám a internetu.
Od té doby docházím na zastávku spíše na poslední chvíli. Nemusím tak vystavovat svou vratkou nervovou soustavu potravnímu řetězci staršího a mladšího lidu nesmyslně bojujícího o místo v poloprázdném autobusu. Teď o prázdninách alespoň zase ubylo studentů, takže post-produktivní věk má pré. Docela mě začalo bavit pozorovat expanzivní taktiky jednotlivců, kteří dají království za konkrétní sedačku v autobuse. Ale rozhodně se do těchto válek nechci začlenit, i kdybych měla v dopravních prostředcích vystát důlek.
Na závěr mého vylití srdce si zazpívejme a povězte mi, blogoví přátelé, jestlipak tvoříte fronty?
