Babičky, nekrmte furt ty dětičky!

Den začal hezky. Tchyně s tchánem odjeli k lékařům na prohlídky, teta vyrazila do města na své pravidelné pondělní nákupy procházejícího zboží a já sbalila děti, obuli jsme holiny a společnými kroky vyrazili na zahradu. Už už jsme zdolávali cíl cesty, když se za brankou objevilo auto prarodičů. Svědomí by mě hryzalo, kdybychom nepozdravili, a tak jsem spolkla hrdost, oznámila dětem, že se babička s dědou vrátili a mohou je tedy přivítat. Julča nadšeně utíkala k brance, roční Jáchym zrovna objevoval tajemství tetiných pokladů, ale nakonec taky vykročil. Já se pomalu šourala a nasazovala úsměv. Po čase vyhlížení jsme zjistili, že děda nehodlá parkovat vůz, protože znovu ujel a babičku jsme nezahlédli, ani ona nás. Na program se tedy opět dostala zahrada.

Chvíli jsme si hráli, děti se houpaly, trhaly ořechy, za mého křiku i jablka, běhaly v zarůstajících záhonech a když už jsem se začala nudit, navrhla jsem změnu programu v podobě jízdy na motorce a kolu. S nadšením souhlasily a rozběhly se zpět k domovu pro helmy a vozítka. A jaké štěstí, hned za brankou jsme našli babičku, kterak sedí u stolečku a popíjí tureckou kávu se sousedkou. Nastalo srdečné vítání s dětmi. Se mnou méně srdečné, ale pozdrav jsem obdržela, a dokonce padlo i pár žertíků. Po čase jsme se vydali na plánovanou projížďku směr sběr kaštanů. Čas plul příjemným tempem, přehoupla se desátá hodina, začalo oficiální dopoledne a blížil se čas oběda.

Když jsme se vrátili nazpět k domu, musela jsem rychle přebalit Jáchymovu plínu s překvapením. Julča si zatím vydupala návštěvu sousedčiny zahrady. Hned po návratu jsme se k nim s Jáchymem přidali. Sousedka se mě zeptala, zda může dát dětem nanuk. Mnoho se mi tento nápad nelíbil čistě kvůli blížícímu se obědu. Dvě hodiny u plotny si samozřejmě žádají ocenění v podobě snědeného jídla. A navíc je to jediný čas, kdy dostanou něco plnohodnotného. Nejprve jsem vyjádřila nesouhlas, ale pak jsem vyměkla, protože přece pořád nebudu ta zlá matka, co stále zakazuje nějaké dobroty. Věru, když bydlíte v rodinném domě s babičkou, tetičkou a spoustou milých sousedů, najde se jen vzácně chvíle, kdy vaše děti něco nežvýkají. Přece se tedy občas můžete ohradit jako rodič. Nebo jste zákonným zástupcem pouze na papíře a za děti má nárok rozhodovat hlavně prarodič? To mi nějak uniklo. Asi bych se v tom případě ještě více bránila stěhování do rodinného domu. Ale vždycky vyměknu.

Po snědeném nanuku, kterému jsem nakonec též neodolala, přijela z města teta.

Zasedla na poslední volné místo k babičce a sousedce. Jáchym se začal sápat na branku, protože chtěl ještě trochu hroznového vína ze sousedčiny zahrady, ale tentokrát i babička zdůraznila fakt blížícího se oběda a snědeného nanuku. Ucítila jsem zase jednou zřídkavý pocit spolupráce ze strany babičky. Má důvěra vzrostla natolik, že jsem se odvážila odběhnout dovnitř domu pro nějaké nezbytnosti. Cesta mi zabrala asi dvě minuty a když jsem se vrátila, všechny tři grácie plus děti na mě hleděly a potutelně se usmívaly. Hned jsem poznala zdroj toho zákeřného úsměvu. Julie seděla na lavičce a hrdě žvýkala toastový chléb. Můj úsměv ochabl, dobrý pocit zmizel a vrátilo se za ta tři léta nabyté přesvědčení, že děti podle starší generace zkrátka musí pořád jíst, jinak asi padnou. Zeptala jsem se opatrně tety, zda to Julče musela dávat, ale odpověděla nejhůř, jak mohla: "Já jsem jí to nedala, ona si to vzala sama." Ano, tříletá Julie se sama vrhla na tetinu pečlivě zavázanou igelitku, protože svým rentgenovým viděním zjistila, že se na místě nachází toastový chléb. Následně vyrvala balíček, pečlivě ho svýma nemotornýma ručkama roztrhla a chopila se vítězně jednoho krajíce.

Vím dobře, že se nestalo nic hrůzného, avšak když se již tři roky snažíte vysvětlit deseti lidem, aby vaše dítko nekrmili před obědem, večeří, po svačině, že rozhodně kudlu nepíská, ale nikdo Vás neposlouchá, malinko to vyčerpá. Malinko hodně.  Sečteno podtrženo, babička se na mě naštvala, chleba Žofce vzala a narvala ho do pusy sobě. Neodpustila si příznačné komentáře a odešla domů. Tetička odešla též. A já jsem mohla zase celé odpoledne přemýšlet o tom, jak strašná jsem snacha, když zakazuji babičkám a tetičkám krmení svých dětí. Já mám ale jen jedno přání, aby ty děti nechaly chvíli taky vytrávit. Amen.