Silvestr, chata a krásný chlap? Nic pro mě.

Hola, hola, milí pisatelé a další čtenáři, 

zdravím vás v novém roce, který nám přeju alespoň tak krásný jako ten loňský. Měla jsem teď trochu tvůrčí pauzu, nicméně má drahá kamarádka vyřkla, že je zvědavá, jak to dopadlo s číšníkem Petrem, o němž píši v rubrice Předsvatební deník, a to mě nakoplo k dalšímu psaní. Tedy, díky Terko, a tady máte pár řádků. 

Jakmile jsem překročila práh domu, přistoupila ke mně maminka a s nadějí v hlase se mě tázala, jak dopadlo rande. V tu chvíli, ještě napůl v bundu oděná, jsem se zhroutila a začala štkát. Mátinka vykulila oči a počala si mě důkladně prohlížet od hlavy k patě. Patrně se domnívala, že mě Petr znásilnil a okradl, ale když nespatřila žádný šrám ani chybějící oděv či tašku, uklidnila se, poodstoupila a dramaticky se zeptala, co se stalo. Vzlykajíc jsem jí vylíčila svůj srdce bol a doufala v konstruktivní radu, kterou ta bodrá žena vždy velice ráda podá. Nejprve se plácla rukou do hlavy a důrazně mi sdělila, abych jí příště tak neděsila, následně se otočila na patě a ukázala, abych ji následovala do přítelova kamrlíku, tedy kuřárny. Zaujaly jsme své sedací pozice, ona na posteli, já na zemi (adekvátní rozmístění postav, symbolizující matčinu životní převahu a pravdu, já vespod jako pokorný plebejec), máti každé naplnila skleničku od hořčice vínem, tehdy si ještě zapálila cigaretu a svým jedním fungujícím uchem si vyslechla mé trápení.

"Normálně mu řekni, že se omlouváš, ale že na Silvestra chceš být s maminkou," zněla její rada. Přes veškerou ironii, s níž jsem ji přijala a s níž nebyla pronesena, jsem ji svým způsobem musela dát za pravdu. Spíš než s Petrem sama na chatě bych raději byla s maminkou. Jakmile jsem si tuto skutečnost uvědomila, vyskočil mi na ruce ekzém. Něco nebylo v pořádku. Rozhodla jsem se, že hned po opuštění místností vyhledám psychologa. Odvětila jsem, že toto mu skutečně říct nemůžu, protože by si o mě neopřel už ani kolo, a zkoušela vymýšlet jiné, méně zoufalé výmluvy. Nakonec jsem mu ještě téhož dne napsala srdcervoucí zprávu ve smyslu, že se moc omlouvám, ale Silvestra bych raději strávila s přáteli doma, jelikož jeho nápad je na mě moc hrrr. S tlukoucím srdcem a strachem jsem sdělení odeslala a čekala na verdikt. Cítila jsem se hrdě za svou pravdomluvnost a velice nedospěle, když jsem ve svých dvaceti letech nedokázala strávit se svým vyvoleným dva dny o samotě, byť jsem s otázkou sexu měla již zkušenosti.

Když mi mobil za poměrně dlouhou dobu oznámil nově příchozí zprávu, ekzém na ruce se díky mým nervům množil a vesele smál. Se strachem a velice, velice pomalu jsem zprávu přijala. Jako první mě do očí udeřilo velké množství všelikých smajlíků. Trochu se mi ulevilo, byť jsem ještě neznala text. Ale říkala jsem si, že smajlíci přece nezvěstují kruté zprávy a v takovém množství rozhodně ne. Doufám. Naštěstí má domněnka nezklamala. Petr mé obavy přijal. Sice to nechápal úplně a asi se necítil zrovna na koni, když jsem s ním odmítla strávit čas o samotě, nicméně řekl, že to nevadí a že vymyslíme něco jiného. Domluvili jsme si tedy další rande a ze srdce mi spadl obrovský balvan. Záhy jsem běžela za mamkou, abych ji zpravila o radostném výsledku. Okamžitě pronesla: "Tak paráda, to teda můžeš být na Silvestra opravdu doma s maminkou!" A já, opojena štěstím a radostí, jsem jí na návrh neuvědoměle kývla. Naštěstí tyto večery nepatří mezi mé oblíbené. V restauracích je narváno, na hory nemám s kým jet, s chlapem na chatu nechci, takže maminka zní jako ideální volba. Říkala jsem si, že pozvu své drahé přítelkyně a hned bude veseleji.

Na další dostaveníčko s Petrem, tentokrát do kina, jsem kráčela vesele a současně trochu stydlivě, protože jsem se tomu strašákovi jménem Silvestr musela postavit ještě osobně čelem. Naštěstí to netrvalo dlouho. Můj drahý ono téma nadhodil poměrně brzy, já s ruměncem na tváři zablekotala znovu veškeré možné výmluvy, jak jsem strašná a patrně psychicky narušená, on se zasmál a rande vesele pokračovalo. Smáli jsme se, povídali, drželi se za ruce, a když jsme seděli v kině a naše kolena se nesměle setkala, projel mnou elektrizující výboj. Za chvíli už veškerá nesmělost ustoupila, Petrova ruka skončila na mé noze, já obtočila ruce kolem jeho paže, a přestože nám na plátně dělala společnost animovaná zvířátka z Madagaskaru, mé sexuální touhy se zdály hmatatelné. Znovu jsem se ujistila, že nejsem frigidní.

Po kině jsem šla tentokrát Petra vyprovodit já na zastávku městské hromadné dopravy, odkud mu jel trolejbus domů. Těch zbývajících pár minut jsme věnovali dlouhým polibkům ve vřelém objetí. Veškeré obavy zase vystřídal ten blažený pocit štěstí a já si opět připadala jako na obláčku. Než mě Petr pozval na příští víkend k sobě domů...