Hanicezvesnice | Má role matky

Milí pisatelé a čtenáři,

opět vás zdravím ze své nerodné vísky, kde lišky dávají dobrou noc. Nedávno jsem přidala novou rubriku Můj těhotenský deník, kde chci vzpomínat na těch devět (ve skutečnosti prakticky jedenáct!!!) "nejkrásnějších" měsíců gravidity. Dovoluji si použít uvozovky, protože označení termínem nejkrásnější považuji za diskutabilní. Požehnané měsíce, ano, ale nejkrásnější? Ale ať neodbočuji.

Jelikož již měsíc nesu status hrdé matky, která si jako prvorodička mnohdy stále připadá jak v Jiříkově vidění, jistě se dovtípíte, že na své dovolené nemám mnoho co na práci. Vždyť miminko jen spí, jí nebo brečí a máma jen kojí, přebaluje, utěšuje nebo sem tam též spí. A je tomu tak! Bráno s nadsázkou. Velkou nadsázkou. Ale při těch málo povinnostech ztrácí sociální kontakty. Alespoň se tak děje u mě. To víte, vesnička o pár domcích, kde se navíc sousedi vzájemně nesnáší, a vůz spolující mě s městem vlastníme pouze jeden, který však používá muž při cestách do práce. Nemám mu to za zlé, někdo ty prachy vydělávat musí. A tak si povídám s paní mámou, panem tátou a psy. Také jsem objevila zařízení zvané televize. Věděli jste, že tam dávají velké množství seriálů?? Zkrátka chci říct, že jsem nyní plná mléka a dojmů a místo, abych vzpomínala na dny minulé, raději se oddám reportům dnů současných, protože potřebuji ventilaci. Ale k těm minulým se vrátím, jen co mi to má dcera Julča a dovolenkové povinnosti dovolí.

Mateřství je zajímavá věc. Zjistila jsem, že mé představy o něm byly naprosto scestné. Měla jsem tolik naivních plánů a předsevzetí. Pán Bůh musel dostávat záchvaty smíchu. V mateřství se nedá naplánovat ani vteřina času. (Prosím, neberte to jako osvětu, třídím si své myšlenky.) Člověk přestane být svéprávný, stává se oddaným poddaným svého potomka a on pánem vašeho času a života. Najednou si začnete vážit spousty věcí. Například taková cesta na záchod, uvaření čaje, snídaně po ranním kojení, pokud se vám tyto tři záležitosti podaří skloubit do jedné hodiny, máte šťastné ráno. A dost těžké je přijmout tuto novou skutečnost. Dokonce jsem váhala mezi psaním tohoto článku a stříháním prostěradla na přebalování. (Z těch vlhčených ubrousků mám ekzém na ruce a Julča se opruzuje. Co na tom že jsou ohne parfüm, napustili je spoustou dalších hnaček.)

Já v prvních čtrnácti dnech po návratu z porodnice měla silné tendence plánovat, co udělám po následujícím krmení. Vyndám myčku, utřu prach, vysprchuju se, dám si šlofíka, ale z devadesáti procent nic z mých vizí nevyšlo. Protože Julča zrovna nespala jako jindy, bolelo ji bříško, chtěla pochovat, vyměnit plínu, cokoli. A já si zoufala, jelikož už to nešlo podle mého. Ovlivněna navíc srovnáváním hormonů jsem vše prožívala mnohem intenzivněji a propadala zoufalství, že už nic nebude takové jako dřív. (Zde odcházím za svou řvoucí dcerkou, byť jsem měla v plánu, že vydrží ještě tak hodinu bez jídla.) Naštěstí s postupem času se má psychika maličko srovnala a já zkoušela a zkouším přijímat vše, jak přichází a hlavně v klidu. Nebo co nejklidněji. Prach na poličkách teď chvíli holt poroste a nádobí v myčce taky počká, třeba do odpoledne. Mé zkušenější přítelkyně radí, ať předně odpočívám, kdy to půjde. Taky dávaly přednost domácnosti a zpětně zpytují svědomí. Zkusím si brát jejich radu k srdci, odpočívat a nevyčítat si, že se kupí nepořádek tu a tam. Však zas přijde čas, kdy ho uklidím. Vždyť jedním z kritérií šťastného života je odpuštění, no ne? Devět měsíců jsem si odpouštěla alkohol, odpustím si tedy i nevytřenou podlahu a nyní, přátelé, si jdu odpustit mlíko. Bolí mě totiž o dvě čísla větší prsa. Hezký večer a klidnou noc!

PS: Tento článek je dosti neuspořádaný. Tlačil mě čas, spíše jsem ho pojala jako automatické psaní. Napadalo mě tolik možností, jak ho srovnat do jednotlivých bodů, napsat ho svižně, vtipně, leč člověk míní, dítě mění. A proto ho berte jako úvodník nové rubriky Má role matky a na příště plánuju, že si dám víc záležet. (Řekla Hana a zasmála se zvonivým smíchem)