Dvě čárky

Zdravím vás po delší době, milí pisáci a další, ahoj Raduš!, ale měla jsem k tomu své důvody. A možná se zase chvíli zpozdím, leč mám k tomu své důvody. A DÍKY těmto důvodům zakládám novou rubriku Můj těhotenský deník. Přeji vám klidné dny a hodně spánku 

Menstruační kalendář hlásil, že nastal termín "nervózního týdne", jak s oblibou říkám, ale v reálu se nic nedělo. Většinou se ta podivná aplikace, která ženám bedlivě hlídá menstruační a sexuální harmonogram, nemýlí. Mám na mysli předpověď menstruace nikoli sexuálního života. Sem tam se mine o den, ovšem na devadesát procent mluví pravdu. Nyní jsem svému prozatímnímu zpoždění nevěnovala velkou pozornost a zkrátka jsem si přehodila v hlavě svou periodu na druhý den. Trochu mi bylo divné, že netrpím tradičním PMS, který mě občas dokáže rozhodit natolik, že mám chuť udeřit prvního člověka, jenž se na mě nehezky podívá. V takových dnech mě znervózní i špatně utřené nádobí, které většinou líně vkládám ještě vlhké do skříněk. Najdu-li například v obývacím pokoji partnerovu bundu povalující se halabala na křesle či hůř na židli u jídelního stolu, doporučuji mu, aby se vzdálil pár set metrů, protože takový přestupek v danou chvíli nelze akceptovat. Vrchol nastává ve chvíli, kdy se mě někdo s dobrým sluchem zeptá COŽE? nebo potřebuje vysvětlit například, jak se kopíruje věta ve Wordu, zkrátka vyžaduje po mně trpělivost. V tom případě cítím, jak mi projíždí nervozita od kotníků přes stehna až do žaludku a já mám pocit, že exploduju. Ale nyní nic. Klid. Jediné, co se dostavilo, byla bolest prsou. A to už déle s předstihem. Jako vždy.

Na těhotenství jsem nemyslela, prognózy nám nedávaly velkou naději a po roce a půl snažení jsme byli odkázáni na umělé oplodnění. Nemohla jsem však přijít lékařkou doporučovanému řešení na chuť, byť jsem si miminko tuze přála. Ale představa, jak ze mě sají vajíčka a potom je vkládají dovnitř... Necítila jsem, že tím mám projít, a oddalovala přání mé maminky, abych již konečně zavolala do nemocnice a objednala se. Místo toho jsem každou noc před usnutím prosila tu naši dušičku, aby už netrucovala a hupsla k nám. Slibovala jsem jí řádné chování a sama se tomu snažila věřit.  

Uplynulo dalších pár dní, kdy se nic nedělo. Zpoždění přetrvávalo. Odjela jsem do rodného města, poněvadž jsem přijala roli v jednom amatérském divadle a měli jsme toho dne zkoušku. Čtenou. V hospodě. Točili tam Plzeň. A když jsem po svém opozdilém příchodu viděla, jak si všichni dopřávají, neodolala jsem a též si objednala jeden orosený půllitr. A abych se nekymácela, pro jistotu přistál na stole později i druhý. Bůh žehnej dobrému pivu.

Na druhý den ráno jsem si spočítala, že zpoždění menstruace trvá již pátý den. Přestože jsem v graviditu mnoho nevěřila a všechny zmatky přisuzovala od počátku plně nefunkčním hormonům, sáhla jsem po těhotenském testu a utíkala na toaletu. Po kolikáté již? S vyplazeným jazykem a třesoucíma rukama jsem roztrhla balení, počurala, co se počurat dalo (a mělo), následně veškeré nádobíčko s indikačním proužkem odstavila stranou a se zavřenýma očima počítala do dvaceti. Po odpočítaných vteřinách jsem se zrakem vytřeštěným víc jak mops pohlédla na tenký proužek papíru, z něhož se na mě radostně zubily dvě naprosto sebejisté čárky. Byla jsem těhotná.